Magdalena Kaletová
Narodila jsem se 9. 9. 1988 jako prostřední z trojčat. Už od malička jsem se ráda věnovala dětem a naplňovala mne práce s nimi. Vystudovala jsem Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a Speciální pedagogiku na pražské Pedagogické fakultě UK. Tři roky jsem učila v Lauderkách na Vinohradech. Tato škola i moderní přístupy, s kterými jsem se během práce i studia setkala, mne v dobrém slova smyslu rozmazlily. Neumím si nyní představit, že by naše dcery měly navštěvovat školu, která nenabízí například pravidelné konzultace rodič-dítě-učitel.
Co by prvostupňová paní učitelka, dívala jsem se na domácí vzdělávání zpočátku skepticky. Během svého života jsem mohla mluvit s vícero maminkami, které se rozhodly vzdělávat své děti doma. V rámci individuálního vzdělávání oceňuji zejména možnost spontánní výuky a zaměření se na zájmy a silné stránky konkrétního dítěte. Velký respekt a zármutek ve mne vzbuzují životní příběhy dětí, které po domácí škole nastoupily mezi náctileté spolužáky a ve třídě byly pak pro svou odlišnost, jakou je také vnitřní motivaci k učení či férové jednání, šikanovány. To je něco, před čím nikoho ochránit nedokážu. Modlím se za své děti, aby nalezly dobré učitele a spolužáky i později během školní docházky, a ráda se budu modlit stejně tak za děti, které bych učila.
Když jsem si dokázala připustit myšlenku, že bych své dítě či děti učila doma, věděla jsem, že bych ráda vyučovala aspoň malou skupinku dětí, aby se mohly vzájemně sdílet, učit a obohacovat. Mým přáním je, aby moje dcery a s nimi i další děti mohly chodit do školy, která bude založena na křesťanské víře, bude mít respektující přátelské prostředí. Z moderních přístupů a metod velmi oceňuji například přínosy slovního hodnocení, důraz na vnitřní motivaci a matematiku pana profesora Hejného. A tak se pomalu začala rozvíjet představa učit skupinu domácích školáků. Tento nápad mi již vícekrát někdo rozšířil na možnost založit křesťanskou školu. Nebráním se tomu, ale sama na to nestačím, modlím se za Boží vedení a moudrost. Ať už by vznikla oficiální škola nebo škola domácí, ráda bych, aby to byla příležitost k tomu věnovat se dětem smysluplným a rozvíjejícím způsobem. Jak krásně uvádí Škola Celým srdcem – klademe důraz nejen na rozumovou část jednotlivce, ale i tělesnou, emocionální, volní, vztahovou a duchovní.
Vyrostla jsem ve věřící rodině a sama jsem mohla prožít mnohokrát setkání s Pánem Bohem a přijmout Pána Ježíše Krista jako svého spasitele. Od malička jsem vnímavá k proměnlivé kráse oblohy. Miluju barvy, červánky, duhu i souhvězdí. Kolikrát mohu s vděčností poděkovat svému nebeskému Otci za krásy přírody, která nás obklopuje. Cítit Boží přítomnost, vědět, že Ježíš Kristus zemřel za všechny moje nepravosti, a radovat se z věčného života, který nám Bůh nabízí, je něco, co bych přála každému člověku. Mám ráda výtvarné umění a dramatickou výchovu, předně pak jakoukoli tvorbu s dětmi. Když se mi k tomu naskytne příležitost, ráda se věnuji výrobě adventních věnců, tvorbě přáníček, účesů a střihání vlasů :o). Absolvovala jsem různé kurzy v rámci dalšího vzdělávání pedagogů, nejvíce mne zaujal kurz Feuersteinova instrumentálního obohacování, který rozvíjí u dětí či dospělých schopnost přemýšlet, např. se zorientovat v dané situaci, vytvářet si funkční strategie a podle potřeby je měnit. Ráda mám ve věcech řád, i když chvíli trvá, než si ho s dětmi vytvoříme. Zpravidla se mi daří moderovat dětské interakce trpělivým a vlídným způsobem. Nejsem nadaná v hudební výchově a angličtině :-), teorii ovládám, dokonce jsem se přes 10 let učila hře na klavír, ale při praxi je znát dost nedostatků. Hudebku i angličtinu budu určitě také zapojovat, ale ráda bych, aby jejich výuku zastřešoval ještě někdo v tomto ohledu obdarovanější o tom více v dalším bodu – o možném fungování školy. To, co odmalička nemám ráda, je vyzdvihování dětí, které dostaly jedničku, a poukazování na děti, které dostaly špatné známky, nehledě na to, kdo se jak učil. Považuji za důležité ocenit to, když se děti doma připravovaly a snažily se naučit zadanou látku, při individuálním hodnocení vyzdvihnout, jak se konkrétní dítě zlepšilo od minula, či vyjádřit potřebu, aby se dané látce ještě pečlivěji věnovalo, nikoli v roli učitele děti porovnávat. Každý jsme jiný a každý z nás má různé možnosti.
Benjamín Kaleta
Pokoj Vám, jsem pastorem Církve bratrské v Horních Počernicích. Nejsem moc výřečný, zvláště mluvím-li o sobě, leč jsem člověkem, který se snaží na cestě životem pomáhat druhým, kde vidím možnost. A možnost se naskytla ve škole Sinaj. Pedagog nejsem a od mé schopné a učené manželky se stále učím jak na to. Upřímně řečeno, studium mám rád, ale školy rád nemám. Ponechme stranou specifické poruchy učení, Tourettův syndrom, šikany ze stran studentů i učitelů a občasné stěhování s pravidelně měnícím se kolektivem.
Největší zármutek mám z toho, že málokterý učitel mne dokázal nadchnout, rozesmát, pozvat do příběhu předmětu, najít podstatu. Jen několik výjimek mne naučilo mít touhu ptát se a zajímat víc o daný předmět. Když jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k tomu, že to nebylo ani tak kvůli předmětu, ale díky vyučující osobě. Byl to někdo, s kým jsem měl vztah.
Škola Sinaj je pro mne možností předávat informace díky vztahu mezi žákem a učitelem. Zaměřuji se hlavně na křesťanskou etiku, angličtinu, praktickou výchovu, různé pokusy a projekty. Děti pro mně jsou inspirací a těší mě poznávat jejich svět. Věřím, že každé dítě má nárok na svůj vlastní, unikátní pohled na svět a naším úkolem je umět tento pohled a svět rozvíjet a pečovat o něj s láskou a pokorou.
Rád bych vedl děti k výchově, ne k vědomostem a spolu s tím vytvářel touhu se učit a věci zkoumat, přemýšlet nad informacemi, rozlišovat je, ne jen pasivně přijímat, aby dítě bylo motivováno se ptát a objevovat hodnoty, jak ty, které jsou skryté v nich samých, tak ty, které jsou všude kolem nás.